Historie

Hradiště Hrůdy, Dobové fotografie, Fedora Bartošová


římo přes území dnešních Sudoměřic procházela již ve starověku římská Jantarová cesta z Říma ke břehům Baltu, jak o tom svědčí nálezy římských mincí po celé její trase.

Slovné přicházeli na dnešní území od 2. stol. n.l. z krajiny mezi Vislou a Dněprem a mísili se s domácím obyvatelstvem. Již v těch časech byl položen počátek zdejším zemědělským tradicím.

Od 2. až do 6. století podnikaly přes Karpaty výpady Avaři až do našich končin. V 7. století sjednotil zdejší Slovany proti pustošivým nájezdům Sámo. Po jeho smrti se však sjednocení rychle rozpadlo.

Koncem 8. století se objevily nové pokusy o vytvoření většího celku - tentokrát na jižním území Moravy.

Roku 822 přišli již zástupci Moravanů (Marvani) s ostatními západními Slovany na francký sněm do Frankfurtu. Byli již sjednoceni ve státě.

V polovině 9. století došlo k význačným kulturním změnám. Především přijetí křesťanství prostřednictvím východní mise bylo významnou událostí v dějinách celého národa. Slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří přišli na pozvání moravského knížete Rostislava r. 863 na Moravu, přinesli s sebou překlad Písma a liturgických knih. Na základě Řecké abecedy sestavili samostatné slovanské písmo Glagolici.

Velkomoravská říše dosáhla největšího rozmachu za Svatopluka. Správou neschopných Svatoplukových nástuců se však Velká Morava roku 906 rozpadla.

Následovali drobné bojůvky, za nichž zdejší kraj náležel střídavě Uhrům, Českým zemím a Polsku. Teprve za válečných událostí v září 1017, kdy Boleslav Chrabrý bojoval proti Němcům a Rusům byla Morava (bez jihovýchodní části Slovácka!) trvale připojena k Českému státu.

Od r. 1108 přináší Kosmas zprávy o válečných srážkách na dnešním Slovácku.

Koncem 12. století se konsolidovaly vnitřní poměry a celá Morava byla spravována moravskám markrabětem. Ten věnoval největší pozornost ohrožené jihovýchodní části.

Ve 13. a 14. století dostal zdejší kraj mezi Kunovicemi a Holíčem jméno "provincia Lucensis" - pohraniční území s vlastními gubernátory, zastupujícími zeměpány Přemyslovce - jakási linie vystavená co ochranný štít proti Uhrům.

Uhři si v těch časech nárokovali Strážnicko s tím, že hranice je tvořena tokem Moravy až po ústí Veličky a odtud pak Veličkou tekoucí z Bílých Karpat.

K Moravě bylo Strážnicko definitivně připojeno za výbojů krále Přemysla Otakara II., po porážce uherského krále Bély u Kessenbunnu 12.7.1260. Ve službách Přemyslových stáli bratři Pardus ze Vnorov, Sudomír z Veselí a Tvrdiš z Rohatce, kteří se zasloužili o dobytí zdejší krajiny a král jim ji dal za odměnu. Ochranu cesty do Uher svěřil zvláště Sudomírovi, který založil roku 1261 pohraniční ves Sudoměřice. Sudomír zemřel roku 1264, Pardus o dva roky později a tehdy bylo odděleno území Strážnice, Radějova a Tvarožné Lhoty, základ pozdějšího panství strážnického, jako jeden přírodní celek. Sudoměřice dostal po smrti Tvrdišově roku 1270 jeho nástupce s Rohatcem jako jeden statek.

Ani po těchto událostech však neměli naši dávní předkové na růžích ustláno. Loupežné vpády uherských hord přetrvávali.

První polovina 15. století znamenala nástup husitství. Nejsilnější baštou husitsví v kraji se stalo Strážnicko. Po upálení M. J. Husa r. 1415 v Kostnici došlo k všeobecnému odporu lidu a k odpadům od Říma. A opět tekla krev proudy až do poloviny století.

V letech 1467 - 1477 došlo k dalším krveprolitím za bojů mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem. Důsledky válek byly strašné. Celé Slovácko utrpělo těžké ztráty, většina území byla zpustošena, usedlosti vtypáleny, vsi vyloupeny a téměř vylidněny.

Přelom 15. a 16. století znamenal všeobesný rozkvět společnosti. Byla zbudována síť škol - vyučovalo se českým jazykem.Většina národa se v té době hlásila k husitství ale už bez hlubšího pochopení. V 16. století nedošlo k větším vojenským akcím na zdejším území, hrozilo však nepřetržité nebezpečí vpádu tureckých a uherských vojsk.

Počátek 17. století byl ve znamení vpádů uherských Bočkajovců. V těch časech už docházelo k potlačování stavovských práv a k utlačování nekatolických náboženství, což vyvrcholilo ve Stavovském povstání (na Moravě 2.5.1619) - odstranění vlády kardinála Ditrichštejna. Stavovské povstání skončilo bitvou na Bílé hoře 8.11.1620. Od této doby se podmínky venkovského lidu výrazně zhoršily.

R. 1623 přišli další boje s Uhry. Byla vypleněna řada osad a mnoho lidí bylo odvlečeno do zajetí.

Stará pečeť Sudoměřic pochází z r.1640 má ve znaku štít s radlicí a vinařským kosířem. Podobné pečeti nacházíme i u dalších vesnic na Slovácku.

 

Následovala Třicetiletá válka, která zanechala ve zdejším kraji hluboké rány. Nejvíce škod napáchala válka v Sudoměřicích, v Petrově a v Bobalově, kudy vojska neustále procházela. V Sudoměřicích zůstalo 49 pustých gruntů a jen 29 osedlých.

Ve druhé polovině 17. století došlo k novým pustošivým nájezdům tatarských a tureckých vojsk a k velkému plenění kraje.

Roku 1678 propukla epidemie moru. Po ní bylo vystavěno mnoho děkovných kapliček na poděkování Bohu.

Kolem roku 1680 dochází k nepokojům na Strážnicku pro stále se zvyšující požadavky šlechty nepokoje trvaly až do konce století. Došlo také ke třem výpadům z uherské strany a k dalšímu plenění obyvatelstva.

K posledním velkým vpádům ze strany Uher na Moravu došlo na počátku 18. století za uherského povstání proti Habsburkům.

V první polovině 18. století byla postavena na Slovácku celá řada kostelů - definitivní výsledek protireformace. V této době také dochází k četným nevolnickým povstáním, ktrá si vynutila vydání několika patentů zmírňujících robotu.

Počátek 40. let 18. století byl ve znamení války s Pruskem. Rakouská armáda byla poražena a Prusová se dostali až na jižní Moravu. Dne 12.3.1742 přešlo pruské vojsko také přes Sudoměřice.

V srpnu 1775 vydala Marie Terezie patent omezující robotu jako odpověď na selská povstání. Částečné svobody však nabyl lid až po patentech Josefa II. r. 1781. V jejich důsledku se situace uvolnila a koncem století vzrostl počet obyvatel ve městech i na vesnicích.

Zle se vedlo v našem kraji opět na počátku 19. století. Napoleonské tažení se podepsalo na Slovácku po bitvě u Slavkova 2.12.1805. Morava se stala demarkační čarou. Lid sice už nebyl pleněn jako za uherských vpádů, ale byl zcela okraden a ožebračen.

Revoluční rok 1848 představuje důležitý mezník ve vývoji národa. Zrušením roboty a uvolněním pout mezi sedlákem a vrchností došlo k pronikání průmyslu. Nové průmyslové podniky zatlačily do pozadí cechovní výrobu. Cechy byly zrušeny 1859 a řemeslo se stalo svobodnou živností. Zrušením poddanství stratili velkostatkáři levnou pracovní sílu, kterou museli nahrazovat stroji. Průmysl si vyžádal těžbu uhlí na Hodonínsku.

Ve válce s Pruskem r. 1866 protáhlo Slováckem několikrát vojsko, kterému museli rolníci poskytnout přípřeže až do Čech. Po bitvě u Hradce Králové ustupovalo naším krajem vojsko rakouské a saské, pronásledované vítězným vojskem pruským. Rozšířila se cholera, která usmrtila mnoho obyvatel i vojáků.

Národní uvědomění nebylo ve všech místech stejné. Na vesnicích sice převažoval český živel, ve městech však docházelo k těžkým bojům o moc mezi Čechy a Němci.

Ke konci století na Slovácku stále převládalo zemědělství a rozvoj průmyslu se zpožďoval. V letech 1906 - 1913 Slováckem proběhla vystěhovalecká vlana do Ameriky.

1. světová válka hluoko zasáhla do života lidu našeho kraje. Prováděly se soupisy zásob, došlo k velkému nárůstu cen, k omezení spotřeby atd. Naši vojáci bojovali na všech frontách evropských bojišť, mnoho jich padlo, onemocnělo, bylo zmrzačeno nebo přeběhlo k nepříteli. Vznikaly zahraniční legie. Ze Sudoměřic padlo za války celkem 50 vojáků.

 

Zpracováno podle:

"Z dějin Slovácka", Jan Skácel 1958, Krajské museum v Gottwaldově