Historie - Fedora Bartošová

Hradiště Hrůdy, Dobové fotografie, Fedora Bartošová


Fedora Bartošová
(* 1884 Vyškov + 1941 Brno)

bsolvovala měšťanskou školu, ve 4. třídě se stala žákyní vyšší dívčí spolku Vesna v Brně.

V letech 1899/90 - 1902-03 byla žačkou c. k. ústavu ku vzdělávání učitelek v Brně.

Na podzim školního roku 1903/04 odchází do Sudoměřic u Strážnice, kde působí jako učitelka na tamní škole.

Zda setrvala na Slovácku jeden, dva či tři roky, zůstává prozatím nezodpovězenou otázkou, neboť záznamy o jejím učitelském působení se nedochovaly; kronika sudoměřické školy padla za obět frontě 1. světové války.

Ze Sudoměřic odešla Fedora Bartošová na dívčí obecnou školu v Židenicích - Stará osada, kde jako učitelka setrvala až do konce školního roku 1915/1916. Tou dobou požádala o penisonování ; chystala se ke sňatku s dr. Josefem Lavickým, vysokým poštovním úředníkem (není nezajímavé, že ve školním roce 1908/09 byl ředitelem židenické dívčí školy jistý Josef Lavický !), s nímž pak přesídlila na Slovensko.

Můžeme se jen dohadovat, zda v Židenicích učila deset či osm let, neboť i kronika židenické dívčí školy z let 1900 -1918/19 se ztratila a jediným vodítkem mohou být svědectví pamětníků, jak je pro bibliografické a slovníkové účely nashromáždil profesor Bohumír Štědroň.

Jedním z takto zprostředkovaných svědectví je vzpomínka přítelkyně, pozdější řídící učitelky židenické dívčí školy, paní Bedřišky Nahodilové. Připomíná oslavný koncert, který byl uspořádán k 60. výročí panovnického jubilea (1908). Pro tuto příležitost Fedora Bartošová “složila oslavný sbor, jenž byl se žactvem nacvičen a zpíván. Jiná tradovaná událost se opět váže k múzickému projevu Fedory Bartošové, a je z prostředí kdysi hojně pěstovaného spolkového života. Židenický čtenářsko-pěvecký spolek Jaroslav (zal. 1883) u příležitosti 25. výročí svého trvání uspořádal akademii, na níž je mezi účinkujícími uvedena Fedora Bartošová a to hned dvakrát. Jednou jako recitátorka Fibichova Vodníka (klavírní part hrál nadučitel Jan Janků) a jednou jako interpretka Dvořákových Písní milostných. Tolik svědectví posledního sbormistra a předsedy tohoto spolku F. Vacla z poloviny padesátých let.

Není kouře bez ohýnku - praví staré přísloví.

V dobách, kdy učitelské povolání bylo řeholí i posláním, věnovala učitelka Fedora Bartošová svůj čas svěřencům tam, kde se cítila nejvíce doma. Múzické geny i ambice nemusela dlouho hledat. Vždyť v rodině otce - lékaře Bartoše a matky rozené Tálské se nejen četlo, recitovalo, ale také tvořilo! Zpočátku ve Vyškově a pak hlavně v Brně, kam se Bartošovi přestěhovali. Matka Fedory, uměleckým jménem Josefa (Josefína) Tálská, byla známou Saphó literárních divadelních dýchánků a veřejných produkci moravské , zvláště pak brněnské bohémy. A že paní Josefínu sudičky obdařily básnickým talentem, dodnes dokládají její práce, otištěné v druhém ročníku alamanchu Omladiny moravské Zora (1878) či uznalá slova jednoho z předních moravských literátů Josefa Merhauta.

Fedora (spolu se svou setrou Danou) přicházela s múzami do styku již od dětství. A když k tomu přistoupilo bouřlivé studentské prostředí kolem starobrněnského gymnasia, kam bylo z domu na dosah ruky (s učitelským ústavem sousedilo na vzdálenost jen pár desítek metrů) a dívčí přátelství s Oluškou Janáčkovou, která bydlela ve stejném domě, zjitřená fantazie a poetičnost mladinké Fedory zakroužily nad dychtivostí prvních literárních krůčků.

Píše se školní rok 1900-01 a mezi studenty starobrněnského gymnasia se schází plno nadějných literátů; své básně, prózy a črty si tisknou v hektografovaném časopise Aurora. Jeden z nich je velmi nadaný - sextán Bohumil Kratochvíl. Jak by si ho mohla Fedora nevšimnout? Netrvá dlouho a vzájemné dvoření obou mladých lidí se přesouvá na stránky gymnasiálního časopisu. Fedora píše svou milostnou lyriku pod pseudonymem Kamila Tálská, Bohumil Kratochvíl, - snad v předtuše svého brzkého konce - neskrývá svou identitu. (Jednou provždy zůstal zapsán jako básník ve skladbě Vítězslava Nováka, který zhudebnil jeho báseň Sestina.)

Studentský časopis Aurora neměl dlouhého trvání a tak Kamila Tálská se svými verši, povídkami a náladovými črtami zavítala do v Lidových novin, a v týdeníku Neděle (Brno 1904-06) snímá pseudonym, o niž ji připravil redaktor Lidových novin, oznamující, že na libretu nové opery Leoše Janáčka pilně pracuje Fedora Bartošová., známá jako Kamila Tálská.

Co, kdo a kdy svedlo Leoše Janáčka s Fedorou Bartošovou?

Bylo to v době, kdy Fedora Bartošová ukončila svá učitelská studia a odchází do Sudoměric, kde také vznikla podstatná část jejího veršovaného libreta Janáčkovy opery Osud.

Bylo to v době, kdy Leoš Janáček dokončil Její pastorkyni (leden 1903), ztratil svou milovanou a jedinou dceru Olgu (únor 1903) a během luhačovického pobytu

( prázdniny 1903) našel námět, který ho lidsky cele zaujal a předsevzal si jeho zhudebnění.

Začínající básnířka, jejichž literárních prací si nemohl nevšimnout, byla půvabná mladá dáma z generačního okruhu Olžiných družek, navíc tak blízko, jen několik málo kroků vzdálených od prahu vlastního domova. Fedora byla nejen známá a “ po ruce, ale o jejím talentu svědčily nejedny literární přílohy tehdejších novin. Janáček byl jejich pilným čtenářem! A téma budoucí opery Osud může být mladičké Fedoře velmi blízké. Domluvy Janáčka s Fedorou byly prosté. Pan ředitel varhanické školy předával dispozice k postavám, ději a zápletkám, přál si libreto ve verši podobném Puškinově Evženu Oněginovi a to vše si odvážela libretistka do Sudoměřic, kde po večerech a po nocích skládala obraz ze života luhačovického a v něm historii plamenných růží, jež byly symbolem osudové lásky skladatele Živného a slečny Míly. Ještě v následujícím roce pracují oba společně na konečném tvaru libreta a Janáček si slibuje, že v roce 1905 bude opera hotova. Bartošová dokonce zajíždí 1904 do Luhačovic, aby prostředí vdechlo jejím postavám život, opravuje dle Janáčkových pokynů , škrtá, vepisuje a snaží se dostát ne vždy jasným a konečným skladatelovým přáním.

Buď jak buď - Janáčkova opera Osud v tomto prvním znění nenašla cestu na české operní jeviště, ba ani ve zněních posledních, kdy Janáček postoupil libretní tvar mnoha dalším libretistům . Za života Janáčkova opera Osud provozována nebyla a když nakonec v roce 1934 došlo k jejímu rozhlasovému provedení, napsala Fedora Bartošová-Lavická paní Zdence Janáčkové milou upomínku na dobu, kdy Osud - Fatum - Slepý osud - Plamenné růže vyrostl do své první hudebně.dramatické podoby.

Fedora Bartošová vešla do dějin české kultury takříkajíc služebním vchodem. Nedostalo se jí příležitosti stát se druhou Gabrielou Preissovou. Je docela možné, že tam její ambice ani nemířily. Po sňatku se její poetický duch omezil na privatissimum a jediné památky, které na jejích literární výlety a toulkych zůstaly, jsou uloženy v Osudu, roztroušeny po dobovém tisku z počátku nového, 20. století, a v malé knížečce intimní lyriky, adresované svému budoucímu choti. Byl to Osud, který z Fedory Bartošové učinil jednu z dam u dvora české literatury na počátku minulého století.

(Dr. Eva Drlíková - Janáčkova nadace)